Vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři, vážení smuteční hosté, sešli jsme se tu dnes, abychom se na půdě Senátu Parlamentu České republiky rozloučili s člověkem, který nejvíc přispěl k návratu svobody a demokracie do naší vlasti, prvním prezidentem samostatného českého státu Václavem Havlem.

Určitě není málo těch, kteří si myslí, že Václav Havel to s mocí vlastně moc neuměl. Není to přece náhoda, že jeho nejslavnější esej z roku 1978, který zná celý svět, je ten, který nazval Moc bezmocných.

Nezaložil si po listopadu 1989 svoji vlastní politickou stranu, ačkoli se to samo nabízelo, a když nějaké straně později vyslovil podporu, ta pak zpravidla neuspěla. Sám tomu říkal „polibek smrti“: když tě veřejně podpořím, nejspíše tě nezvolí, přátelsky varoval. Pokud vím, nikdo, ač takto varován, jeho podporu neodmítl. Zřejmě pro nás vážila víc než vítězství.
Ale abych tu hned na začátku neupadl do moralizátorského patosu, pokusím se to Havlovo neumění střízlivě vysvětlit.
Existuje totiž dvojí starost o moc: starost o to, jak moc získat, rozšířit a co nejdéle udržet. Je to zcela legitimní starost. Říkáme té starosti garance svobodné soutěže politických stran a vepsali jsme si ji hned do jednoho z prvních článků Ústavy. A pak je tu starost o to, jak moc omezovat v její přirozené rozpínavosti.

Na jedné straně tedy starost o soustředění, zesílení moci, na druhé o její vnitřní rozdělení, vyvažování jejích částí, o její kontrolu zevnitř. Je nesmyslné přít se o to, která z těch dvou starostí je legitimnější. Obě jsou legitimní, ale jsou doby, kdy jedna je více oslabena než druhá. A také zřídkakdy se obě tyto starosti sejdou v jedné osobě. První starost oslovuje a mobilizuje miliony, druhá je myšlenkově náročná a zajímá maximálně statisíce. A my doufáme, že jsou to třeba právě ti, kteří se účastní voleb do Senátu.

Když jsem tedy začal větou, že Václav Havel to s mocí moc neuměl, mohu to teď už říci přesněji: Havel měl vždycky tu druhou starost. Starost o to, aby sice demokracie přibývalo, ale svobody přitom neubývalo. Aby to, čemu dnes říkáme liberální demokracie, neustupovalo demokracii toliko volební. V opravdové liberální demokracii je kontrola moci, garantující lidem svobodu, čili právní stát, důležitější než samotné volby, garantující jejich vítězům moc. Dnešní bilance této planety svědčí o tom, že starost o vnitřní kontrolu moci všeobecně ochabuje: demokracie skoro všude přibývá, svobody však celkově ubývá. Noví demokraté sice vítězí, ale leckde – dříve či později – demokraty být přestávají.

Starost o kontrolu moci zevnitř je ve skutečnosti starostí o občanské a politické svobody. Skoro jako pravidlo však platí, že ústa těch, kteří mají talent k první starosti, k dobývání a udržení moci, svobodou vždycky přímo přetékají. A že z úst těch druhých, kteří s obavami myslí na rozpínavost každé moci, slyšíte spíše slova o právech než o svobodě. O právech ne mých, ale o právech těch druhých jako o garancích svobody. O právech, která mají smysl jen tehdy, nejsou-li formulována toliko jako deklarace, jako nároky a požadavky, nýbrž také jako povinnosti, zejména orgánů státu. Často jako procesní pravidla.

Právě tady je třeba připomenout také Havlovu výjimečnou osobní roli při vzniku Charty 77. Byla to role zcela rozhodující, nezastupitelná. Charta 77 byla iniciativou přinejmenším u nás zcela neobvyklou: do té doby bylo navyklé protestovat leda tak proti perzekucím či diskriminaci kolegů, lidí blízkých, tak či onak spřízněných. Názorově, politicky, profesně. Bylo to něco jako povinná solidarita slušných lidí, ale nic víc.
Když Havel objevil krátce před tím, než stanuli před soudem, hudební skupinu, spřízněnou leda tak s mladými lidmi, kteří programově žili na okraji tehdejší společnosti, objevil zcela nový motiv pro vznik Charty 77: budeme se brát důsledně za práva těch druhých. Už ne jen našinců, ale právě i těch posledních, nejvzdálenějších, se kterými se nikomu solidarizovat moc nechce. Těch dlouhovlasých, jejichž hudba nás nejspíš neoslovovala, jejichž životní styl nám byl dost možná cizí. Zároveň nás však s nimi něco velmi podstatného spojovalo. Bylo to odmítání tehdejší nedemokratické moci, odmítání její všudypřítomné lži a zároveň přímé ohrožení touto mocí, kterému oni, ze svého vlastního rozhodnutí v pravém slova smyslu outsideři, byli vystaveni dokonce ještě víc než my, už tehdy spolu solidarizující.

Havlův objev, řeknu, že doslova prozření, spočíval v tom, že je třeba hledat a nalézt společný jmenovatel, a také jej nalezl. Všechny ty, kteří se odvážili hlasitě nesouhlasit s mocí, spojovalo paradoxně to, že pykat za svůj nesouhlas tentokrát neměla žádná do té doby známá ohrožená skupina, žádní věhlasní spisovatelé, umělci, vědci, akademici. Oni poněkud výstřední hudebníci byli totiž ve svém odporu k režimu všem stejně daleko, anebo, chcete-li, stejně blízko.

Umožnilo to seskupit v českých poměrech bezprecedentně širokou frontu signatářů, vůdců i dělníků Charty 77, což nakonec vedlo také k její bezprecedentně dlouhé výdrži. Vydrželo to široké společenství každodenně pracovat na kontrole moci skoro třináct let až do listopadu 1989. A právě ono se přičinilo o hladké, rychlé a elegantní předání moci.

Tehdy se také Charta 77 zapsala do velké politiky světové: obecně se dlouho soudilo, že helsinský protokol, resp. jeho třetí koš, znamenal pro Západ výměnu garancí nedotknutelnosti východních hranic – za nic. Prý za závazek dodržování mezinárodní konvence lidských práv. Soudilo se, že to bylo plácnutí do vody, naivita, v nejlepším případě cynický handl. Západ garantoval východní hranice a dostal za to sliby, jejichž dodržování nebude moci nikdo v Moskvě ani v Praze kontrolovat, snad kromě hrstky novinářů a diplomatů. Charta si tuto kontrolu se vší právnickou zevrubností vzala na starost, inspirovala podobné skupiny v ostatních nedemokratických státech východního bloku a tak přispěla k pádu nedemokratických režimů. Ty si sice na sebe upletly v Helsinkách bič, ale spoléhaly, že ho nikdo nevezme do ruky. Stalo se, díky Chartě 77. To od té doby přestalo být tzv. vměšování do záležitostí cizího státu, pokud jde o dodržování lidských práv, tabu.

Práva těch druhých jako těžiště zájmu chartistů je klíčem k pochopení Václava Havla jako posléze netypického politika, jako státníka. Jak již bylo řečeno, nezaložil si vlastní politickou stranu, ani nepomohl k moci žádné takové, která by byla blízká jeho srdci. Zato byl přítelem Senátu a Ústavního soudu, myslím tím přítelem ve smyslu stoupencem těchto institucí. To je příznačné: obě tyto ústavní instituce kontrolují zevnitř moc, vzešlou z přímého měření sil politických stran. Obě mají starost o to, aby moc neohrožovala práva těch druhých.

Senát jako ústavní pojistka kontroluje dodržování ústavy, protože ta je konečnou hranicí možné rozpínavosti moci. Václav Havel, ač zpočátku nebyl zcela přesvědčen o důvodnosti dvoukomorového parlamentu v samostatné České republice, posléze podporoval a vysvětloval veřejnosti jeho existenci v době, kdy bylo toto přenošené dítko svárlivých rodičů napadáno ze všech stran jako zbytečné. Těmi svárlivými rodiči myslím politické strany, které se nemohly shodnout na způsobu voleb do něj.

Snad ještě větší význam měl Václav Havel, pokud jde o vznik a složení Ústavního soudu. Bylo a je pro Českou republiku velkým štěstím, že první Ústavní soud České republiky se skládal z tak věrohodných, silných a erudovaných osobností. Výběr kandidátů nebyl vůbec lehký, protože nalézt bezúhonné a přitom skvělé právníky nebylo snadné. Tehdy byl ovšem tento výběr široce konzultován, ne jako dnes. Václav Havel nás dokonce na půdě Senátu osobně přesvědčoval, komu dát hlasy.

Pak se k tomuto soudu nejednou obracel a se svými podáními velkou většinou uspěl. Když se tak stalo v době arogantní opoziční smlouvy v souvislosti s pokusem změnit volební systém, aniž by se změnila ústava – to se pak nějak udělá, nechali se slyšet tvůrci toho pokusu – sešla se v Brně podání prezidenta republiky a podání senátorů. Byl jsem mezi podepsanými a jsem na to hrdý. Soud z velké části oběma podáním vyhověl. Bylo to možná nejdůležitější vítězství ochrany menšinových práv před triumfalismem vítězů, kteří tehdy zcela ztráceli míru a rozhodli se eliminovat menší strany pro jistotu nikoli až volbami, ale již dopředu, změnou pravidel hry.

Bylo to tehdy, nelekejte se, prosím, velké vítězství práva nad demokracií. Tedy právního státu nad pouhou volební demokracií. Ta měla tehdy moc, ale neměla na své straně ústavu.

Ústava, Senát, Ústavní soud. To jsou instituční úběžníky Havlových starostí, Havlových politických talentů. Vždycky mu šlo především o práva a svobody těch druhých, těch v menšině. Za časů normalizace v Chartě 77 i ve svobodném státě. Havlův spor v české politice je – vyhroceně řečeno – sporem mezi právním státem a demokracií zvanou většinová. Anebo chcete-li, mezi liberální a neliberální demokracií.

Zdaleka ne vždy v tom sporu Havel vítězil. Také jeho porážky však byly a jsou inspirující. Leckdy i jako prezident musel dokonce zažívat pocity bezmoci. Bezmoc byla ostatně jeho nejdelší životní rolí. Měl však vždycky i v těchto situacích dar slova a hlavně osobní odvahu, rozhodnost nehlásat to, co nemohu osobně zaručit, třeba vězněním, což bezmoc proměňuje v moc svého druhu. Jeho slovo stálo vždycky na straně slabších, těch v menšině, těch poražených.

I v tomto smyslu platí, že ve Václavu Havlovi odešel velký přítel Senátu. Děkujeme mu za to přátelství.

 

Zdroj: http://kdu.cz/Zpravy/Aktualne/2011/Projev-Petra-Pitharta-pri-rozlouceni-s-Vaclavem-Ha.aspx