„Cena zlata klesne, akcie propadnou, děti zůstávají. V hojných letech se rodiny rozpínají, rodiče a prarodiče pomáhají potomkům, zatímco v kritických časech se rodiny naopak semknou a silnější pomáhají slabším přežít. A že se časy dobré a zlé v pravidelných periodách střídají, není psáno pouze v Bibli – dokáže to dovodit na základě vlastních zkušeností každý z nás a nemusí přitom ani páchnout do kostela,“ píše ve svém komentáři pro Hospodářské noviny předseda Pavel Bělobrádek.
Už jsme si zvykli žít pod palbou zpráv o tom, že další vývoj na finančních trzích je krajně nejistý, že vzrůstá obezřetnost velkých hráčů a že ti malí na to jako obvykle doplatí.
I v ekonomice, stejně jako v jiných oborech, existuje spousta názorových směrů, dnes lze hlásat prakticky cokoliv a doprovodit to řadou důvěryhodných příkladů. Na rozdíl od každého obyčejného člověka ale nikdy nebude žádný ekonom hnán k odpovědnosti za nepřesné, či dokonce klamné předpovědi.

Obyčejný člověk bude vždy odpovědný za svá individuální rozhodnutí, musí si zvolit zdroj obživy i nakládání s vydělanými penězi, vždy bude jen jeho problémem, zda mu budou přibývat úspory, nebo zda se zadluží. Chodí do práce pořád stejně, hrozí mu permanentní vyhazov, jeho plat stagnuje, či dokonce klesá a zboží jeho denní spotřeby zdražuje.
Do čeho investovat zajímá opravdu jen menší část společnosti, tu, která má nadbytek peněz. Debata o akciích a cenách zlata se tak vede v novinách vlastně jen pro ni.

A přesto existuje zcela bezpečná investice. Odolala všem ekonomickým i politickým zvratům, přečkala třicetiletou válku, hladomory, fašismus i komunismus. Jsou to naše děti. Podle současných liberálních názorů totiž stojí výchova jednoho dítěte 1-3 miliony Kč a ty lze jistě investovat lépe. Zajímalo by mne, kde budou současní liberální ekonomové se svým samospasitelným trhem zlata či akcií za deset let.

Cena zlata klesne, akcie propadnou, děti zůstávají. V hojných letech se rodiny rozpínají, rodiče a prarodiče pomáhají potomkům, zatímco v kritických časech se rodiny naopak semknou a silnější pomáhají slabším přežít. A že se časy dobré a zlé v pravidelných periodách střídají, není psáno pouze v Bibli – dokáže to dovodit na základě vlastních zkušeností každý z nás a nemusí přitom ani páchnout do kostela.

Strana, kterou vedu, KDU-ČSL, chce jednoznačně zvýhodnit rodiny s více dětmi. Daňovými úlevami, snížením DPH na zboží, které s dětmi souvisí, a podporou nižších pracovních úvazků pro rodiče plus podporou růstu počtu předškolních zařízení. Rodina nesmí být bita jen proto, že chtěla děti – zatížená existenčními starostmi. Chceme vytvořit takové podmínky pro život, aby mít děti už nebylo sociálním trestem, ale důstojným rozhodnutím.

Zapůsobit na současnou českou společnost, aby uvažovala s tímto přesahem, jistě není úkolem jednoho volebního období a jedné politické strany. Celý svět blahobytné euroatlantické civilizace se bojí svého vymírání a s úzkostí sleduje davy přistěhovalců na svých hranicích. Realisté říkají, že naše důchody už budou platit „ti odjinud“. My říkáme: Nechceme nikomu brát jeho volbu zůstat bez dětí. Ale proč za dnes už strategicky správné rozhodnutí mít děti náš střední stav trestat chudobou? Namísto vyděšeného sledování burzovních indexů bychom měli začít trochu myslet. Selsky.