Jeden z posledních disidentů v horních patrech české politiky Petr Pithartse rozhodl, že je čas skončit. Ať v dobrém nebo špatném, jeho hlas byl vnímaný jako protiváha ekonomickým „divochům“, kteří veřejnou scénu v Česku opanovali a vtiskli jí podobu, jíž uměl Pithart zajímavě oponovat. Jak se dnes vyrovnává s tím, že jako od bývalého předsedy vlády, Senátu a kandidáta na prezidenta od něj mnozí jeho sympatizanti čekali víc?
* Nedávno jste oznámil, že na podzim už nebudete kandidovat do Senátu. Proč odcházíte?

V jedenasedmdesáti letech máte právo být unaven. Pořád se tu mluví o tom, že politici nejsou schopni odejít sami a tak říkajíc včas, a když já to potom udělám, všichni se diví a hledají za tím bůhvíco. Situace v téhle zemi je dnes velice špatná. A kdybych měl vůdcovské ambice a schopnosti, asi bych neodcházel. Ale já je prostě nemám. Nemám schopnosti vést stranu do voleb, vést volební kampaň, protože určité sliby a řeči, které se musí vést, to neříkám ironicky, ze mě prostě nikdo nedostane. To, v čem si myslím, že jsem docela dobrý, se prostě nehodí pro stranickou politiku. V tomto smyslu necítím žádný závazek a mám pocit, že mohu s klidným svědomím odejít poté, co jsem tady, v Senátu, naplnil tři mandáty. Myslím si, že jsem mohl být užitečný jinak.

* Jak?

Já se třeba cítím užitečný jako kritik, skeptik, člověk, který vidí rub věcí. Není to žádný negativismus, jinak bych musel z politiky dávno zmizet, ale taková ta tradiční role intelektuála, který spíše varuje, než stojí v čele šiků a povzbuzuje.

* Ale vy jste jakési ambice minimálně dvakrát třikrát prokázal. Stal jste se předsedou vlády, předsedou Senátu, kandidoval jste na prezidenta…

Já mluvím o politických stranách, to je gró, to je ta vlastní politika. Předsedou vlády jsem se stal za mimořádných okolností v roce 1990. Předseda Senátu je role, která mi, myslím, docela sedla. Ale neumím vést stranu do vítězného volebního boje. To, co jsme předvedli v Občanském hnutí a později u Svobodných demokratů, byla prostě tragédie. V kampani vesměs vystupovali lidé, kteří vůbec nedokázali heslovitě sdělit, proč jsme nejlepší a proč nás mají volit. Nikomu z nás to nešlo – s prominutím – „z huby“. Byl to typ lidí, který ani nemohl volby vyhrát. A já jsem byl jeden z nich. Tohle mám na mysli. Něco jiného je volební kampaň senátorská, kdy ji vedete sám, mluvíte za sebe, nemusíte stále myslet na to, co tomu řeknou „soudruzi“ ve straně. Takovou kampaň, myslím si, jsem vedl docela dobře.

* Čím jste vy, intelektuál, v náročných senátorských kampaních uspěl?

Naučil jsem se, že důvěru lidí získáte ne tehdy, když jim budete něco vtloukat do hlavy a přesvědčovat je o nějakých svých pravdách, ale když jim vysvětlíte, k čemu Senát je, co vy můžete a co nemůžete udělat. Jak to celé funguje, proč jsou volby dvoukolové, což většina lidí netuší. Naučil jsem se jednu věc: když se vcítím do jejich myšlení a jejich vědomostí a když jim to jako učitel vysvětlím, tak je získám. Já jsem lidem nic nesliboval, protože senátor nemůže nic slibovat. Leda to, že od nich neuteče, že jim bude naslouchat, že si vše zorganizuje tak, aby měl čas s kýmkoli se sejít. Ale to je všechno. Potom se může za jejich kauzy brát, ale nemůže jim slibovat, že zařídí to a ono, přiveze peníze a podobně.

Určitá abnormalita

* Jak se Česko roku 2012 liší od Česka roku 1996, kdy jste vstupoval do Senátu?

Já jsem se bláhově domníval, že se ideové nebo ideologické hrany budou postupně obrušovat a otupovat a že se v politických stranách dostanou dopředu lidé, kteří dokážou vést rozhovor s odpůrcem. Takový rozhovor, z něhož si mohu vzít kus z pravdy odpůrce a on zase kus z mé, a že se přiblížíme nějakému přijatelnému řešení. Ale ono se to tak vůbec nevyvíjelo. Lidé, kteří tyto schopnosti měli, naopak z politiky spíše odcházeli.

* Vy teď mluvíte o politické scéně, o politickém prostředí. Mně jde ale o Česko jako takové. V deníku MF DNES publikují

* seriál, ve kterém přední čeští spisovatelé píší o české přítomnosti. Sledujete to?

Četl jsem jen první text od Petry Hůlové.

* Hůlová popisuje obrovské zklamání ze současné české reality. Jak jste na tom vy?

Když svým studentům přednáším o účincích globalizace na národní státy, musím se pokusit o nějakou definici. A pro mě je nejvýstižnější definicí věta: „Globalizace je to, co se nám děje.“ Nemůžeme ukázat na konkrétní subjekt, nemůžeme ukázat na nějaký kapitánský můstek, prostě se nám to děje. A novináři v MF DNES se v úvodu seriálu ptají přesně: „Co se stalo s naší dobou?“ Anebo: „Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamáni?“ V těch otázkách je vystiženo, že se to hrne přes naše hlavy a patrně nikdo to nemůže ovlivnit. No, je to dost děsivé.

* Hůlová ale mluví spíš o svých pocitech z dnešního Česka.

Hůlová mluví dobře. Ona říká: „Jako stará, přetížená větev, na kterou jsme si všichni posedali a čekali, až se to dá v Evropě a u nás konečně do pořádku.“ Ona ví, že si na tu větev sedla a čekala. Rozumí tomu, že slabá občanská společnost je dosti na vině, že to u nás vypadá tak, jak to vypadá: „Touha po zlepšení věcí veřejných je v čisté formě službou na zapřenou. Ochotou napřít své síly a čas ve prospěch jiných a často i otravných občanů, ve jménu společné dobré věci, je to fuška i motivace prvotního idealistického HURÁ, podstatně unavenější než čistokrevná touha po moci.“

* Má pravdu?

Myslím, že to není jen tím, že by byli lidé unaveni a motivace byla na zapřenou. Já nevím o jiné společnosti, kde by se vedla taková válka proti občanské společnosti. Vlastně je to červená nit celého vývoje, samozřejmě zosobněná Václavem Klausem, který jde tak daleko, že řekne, že nevládní organizace jsou novou, nebezpečnou formou komunismu; prohlásil to v roce 2005 na Radě Evropy ve Varšavě. A celý jeho proud toto tvrdí. To je něco tak destruktivního. Nemůžeme se divit, že politické partaje degenerují, když nepůsobí v tlaku občanské společnosti, která po nich něco chce, dává jim impulzy a témata a hlídá je před rozpínavostí státu, potažmo stran. To vše je základní funkce občanské společnosti. Já si myslím, že toto by mělo být krédem liberála, když pléduje pro slabší, útlý stát. A Hůlová k tomu říká: „To jsme všichni vzdali a já jsem to také vzdala!“

* Mluvíte o válce. Není to ale pouze pocit, vyplývající z verbálního ataku Klause a jeho lidí? V praxi máme vládu, která vypisuje granty pro nevládní organizace, z nichž řada je z toho docela slušně živa. Máme vládu, která v sociální oblasti přesouvá mnohé aktivity na nevládní organizace. Takže jaká válka?

Ze strany ideologů proti občanské společnosti je to skutečně válka. Jaký to má vliv na fungování občanské společnosti, to těžko změřím. A souhlasím s vámi, že vláda, i tato, se k občanským aktivitám úplně macešsky nechová. Ale jak nám včera říkali v Senátu zástupci nevládních organizací, podmínky se za poslední rok zhoršily. Totiž základním zdrojem podpory těchto organizací by neměly být dotace, ale výnosy z nějakého jmění. To je přece původním smyslem nadací. A my jsme to jmění založili, moje vláda ukládala na nadační fond dvě procenta z výnosu druhého kola kuponové privatizace. Potom přišly volby a sedm let se komise, zřízená za Klausovy vlády, ani jednou nesešla a vůbec odmítali rozhodovat. Takže ona ta válka může být i v tom, že nekonáte.

* Určitě nemalou roli hraje v podpoře občanské společnosti a nevládních organizací Evropská unie. A přesto Petra Hůlová srovnává Evropskou unii s bývalým Sovětským svazem. Jak je to možné?

V jejím textu je jedna věta, která je úplně ujetá: „Starší ségra Evropa je pořád lepší než starší brácha Rusák, ovšem tohle konstatování už dnes málokoho dojme.“ Mě tato srovnání vždycky úplně ničí. Jak vůbec může někoho napadnout vést tato srovnání? Přitom Hůlová není žádný antibruselský agitátor. Když tak mluví politici, kteří vidí v Bruselu druhou RVHP a hrají na strunu českého komplexu z Mnichova, to bych chápal. Ale proč Hůlová? Možná proto, že málo zažila. Musím říci, že tohle mě hrozně deprimuje. O tom bychom ale mohli vést celý jeden rozhovor, kde se to u nás vzalo. Že zrovna my jsme dnes nejeuroskeptičtější zemí.

* A kde se to tedy vzalo?

Nevím to úplně s jistotou. Opravdu to souvisí s mnichovským komplexem. Ten pocit „o nás bez nás“. Je to do jisté míry alibismus. Podobně se říká, že se o nás rozhodlo v Jaltě. Já jsem prostudoval, co se dalo, a bezpečně vím, že o Československu se tam prostě nemluvilo. Přesto to budou všichni opakovat znovu a znovu. Protože když to nebudete opakovat, budete muset přiznat, že jsme si v březnu 1945 do značné míry dohodli sami, že u nás nebude žádná politická pluralita, že tu budou jenom čtyři určené partaje, moje, tvoje a každá další jedině tehdy, když s tím budeme všichni souhlasit. Z tohoto hlediska je únor 1948 epizodou, nikoli zásadním zvratem. Tak si to dohodly oba exily. Beneš byl sice přítomný, ale neúčastnil se jednání. Říkal jen: „Pánové, hleďte se s těmi komunisty dohodnout.“ Takže to máte druhý komplex: Jalta – v únoru nás nechali na holičkách. Pak je tu srpen 1968, kdy nás podle rozšířeného mínění také nechali na holičkách. Takže my jsme oběť, jsme opuštěni, zrazeni a je to tak stále, je to náš úděl. A teď se konečně proti tomu můžeme postavit, protože můžeme křičet, že zase někde „o nás bez nás“.

* Dnes je ODS hlavní hybnou silou tohoto společenského pohybu. Přitom ještě před deseti, neřkuli patnácti lety nebyla tak euroskeptická. Co se uvnitř té strany přihodilo?

Myslím, že zjistili, že to na voliče zabírá. Že lidé u nás se prostě rádi nechávají strašit, protože to potvrzuje jejich představy o tom, jak jsme vždy byli obětí. Jak jsme to mysleli dobře, jak jsme měli pravdu.

* Je zajímavé, že obrat ODS se – s určitým zpožděním – kryje s tím, jak Václav Klaus vystupňoval svou protievropskou politiku. Nejde nakonec o obrovský úspěch jeho politiky?

Je to úspěch. Jeho dodatečná podmínka k evropské ústavě byl mistrovský tah. Jeho výhrada, že podepíše, ale musíme vypadnout z evropské konvence o lidských právech, protože toho Němci zneužijí. To je strašné.

* Vím, že to není jednoduchá otázka, ale přesto: o co podle vás Klausovi jde?

Myslím, že to je problém jaksi individuální psychologie. Není to nemoc, je to prostě určitá abnormalita, co do míry asertivity a ješitnosti.

* Není ale chyba, že prezidenta vy i jeho další političtí oponenti vnímáte jako zvláštního, umanutého, ješitného člověka? Nejde u Klause mnohem víc o chladný politický kalkul, program dosáhnout vyvedení Česka z Evropské unie? Pak byste si také měli klást otázku proč.

To se mi skoro nechce domýšlet. Samozřejmě, člověka napadají různé věci, nemá pro to však důkazy a nechce se přidat k těm strašícím lidem.

* Téhle obavě nerozumím. Pokud jsem politik – proč neodpovědět na Klausova přímá a jasná slova svými přímými a jasnými slovy? V politice přece jde o jakousi přetlačovanou.

Máte pravdu, to je dobrá otázka. Podívejte se, jak se mluví o Jiřím Pehem: jako o umanutci, posedlíkovi. A zrovna mně, který jsem s Klausem prohrál prezidentské volby v roce 2003, se jako poraženému nechce být tím umanutým a posedlým. Ale v poslední době dělám mnohem více než předtím. Začínám o tom více mluvit: třeba v druhém dílu své knihy Devětaosmdesátý budu psát o sporech kolem privatizace, tam už to všechno bude. Ale máte pravdu: těch, kteří by se měli umět ozvat a neozvou se, je hodně.

* Proč se neozvou?

Je jim to už často trapné. Opravdu, člověk nechce a bojí se i sám o sebe, aby se nestal paranoikem a posedlíkem. Abnormální lidé jako Klaus mohou vzbuzovat abnormální reakce. A našinci se prostě nechce. Je to blbé, je to špatně, protože nakonec je slyšet pouze jeho.

* Dobře, někdo může mít obavu, aby nebyl označen za paranoika. Ale množina Klausových oponentů je velmi různorodá. Jsou tam i lidé velmi otrlí. A vlastně jediný, kdo proti němu rázně vystoupil, byl Jiří Paroubek, když jako předseda vlády prezidentovi pohrozil, že pokud bude dělat vlastní zahraniční politiku, omezí mu rozpočet na zahraniční cesty.

Jestli myslíte hlasy z mocenských pozic, tak to byl asi opravdu jen Paroubek, protože on tuto možnost měl. Já jsem nikdy, v žádné své funkci, takovou možnost neměl. Proto platí, co jsem řekl: člověk se bojí. Bojí se o sebe, bojí se, aby se nestal posedlíkem. A to není legrace.

* Z čeho máte obavu?

Že budu umanutec.

* Že vás tak veřejně označí, nebo že se tak budete cítit sám před sebou?

Spíše že mě označí. A že než na to přijdu, že nejsem umanutec, bude pozdě, už jím budu. Jsou přece lidé posedlí nějakou fixní ideou.

* Ale já mluvím o normálním politickém boji, jaký vstup do politiky přináší.

Znovu říkám, že s určitými postoji a s určitými typy lidí se člověk nesetkává běžně a může se stát, že na ně neumí reagovat. Máte pravdu – tak jste do toho neměli lézt! Dobře, ale pak by to tady Klaus úplně ovládl.

ČSSD to zvládne

* Přesuňme se do současnosti. V té se jistá umanutost stává zcela logickým pojmenováním konkrétních politických kroků. Mám na mysli politiku Petra Nečase. Jeho rozhodnutí vyvázat Česko z federalistických tendencí znamená postupnou cestu ven z Evropské unie. Co nám hrozí, když se ke zbytku zemí nepřidáme a zůstaneme mimo?

Špatná pověst troublemakerů v příštích krizových situacích. A ty přijdou, protože Evropská unie od vzniku EHS řeší jednu krizi za druhou, je to způsob její existence, což mi nenahání hrůzu. Prostě hledáme cestu bez precedentu, děláme chyby, jdeme z krize do krize, ale neválčí se, jsme schopni si pomoci, podporujeme zaostalejší regiony apod. Je to vše spojeno s šílenou byrokracií a hloupostmi. Vůbec ale nechápu, jak někomu může dělat dobře, že se k tomu pokusu nepřidá. Jedině nedostatek sebevědomí, že to nezvládnu, že nedokážu přesvědčit, že nenajdu spojence. A prémie za to, že jsme národ Husů a že máme odvahu.

* Ještě jednou, co nám tedy hrozí? Říkáte: pověst troublemakerů – to je dost abstraktní. Hodně lidí si navíc myslí, že není tak špatné být rebel.

My jsme všichni šílení rebelové. V Havlíčkově Brodě se vaří pivo Rebel, a když tam přijel Havlíček z Brixenu, tak se mu všichni obloukem vyhýbali a nikdo s ním nechtěl mluvit. Ale potom se tam postavily sochy. Já vám nemohu říci, co nám hrozí, neznám trajektorii Unie. Nevím, kde bude za rok, za půl roku. A neví to nikdo, s tím se musíme smířit, jinak to prostě nejde. Nikdo předtím na této planetě takový pokus neudělal. A ještě v těžké době. Takže já nevím, kde se ocitne Evropa a kde v tu chvíli budeme my. Musíme však očekávat, že se s námi nebude počítat a že když přijde situace, kdy bychom sami potřebovali nějakou asistenci, tak se k nám nikdo nepohrne. Je to lidská reakce, v tom nemusí být ani nějaký zlý úmysl. Ale jaké to bude mít konsekvence, třeba geopolitické, to vám neřeknu, protože nevím, kde bude Evropa za rok. Nikdo to neví.

* Obecně se mluví o izolaci. Jaká rizika si pod tím máme představit?

Já jsem velmi spoléhal na Visegrád. Mám docela nastudovanou zahraniční politiku první republiky a vím, že byla chytrá a logická. Beneš počítal se vším, jenže měl se všemi sousedy špatné vztahy. A nakonec se ukázalo, že špatné vztahy s Polskem byly asi rozhodující. Takže když přišla idea Visegrádu, začaly se budovat euroregiony.
Já jsem byl u prvních euroregionů, Euregio Egrensis. Brzy nato se ale několik let nesmělo na ministerstvu zahraničí to slovo vůbec vyslovit. Označovali to za pokus odloupnout část území. Přitom Evropa otevírala euroregiony právě na nejbolavějších místech: na francouzsko-německých a německo-nizozemských hranicích. Tam se začali setkávat mladí křesťanští demokraté.
Tam vznikala důvěra, ze které se zrodilo Evropské společenství uhlí a oceli. A když jsme to začali dělat u nás, řeklo se prostě, že ohrožujeme integritu území státu. Strašné věci. Myslím, že se vůbec neví, co všechno už máme za sebou, jaké nesmysly se tady prosazovaly. Chci říci: Visegrád sice zdaleka nesplnil všechna očekávání, ale vztahy se sousedy jsou relativně dobré. Izolaci v tom smyslu, v jaké jsme se ocitli v době Mnichova, kdy Beneš stále tvrdil, že má svůj plán, a myslel tím, že Polsku dá něco, co jsme jim původně sebrali, to nehrozí. Jenomže svět už není světem armád, které přecházejí přes hranice. Takže nebezpečí jsou zase jiná. Takže v čem by mohla spočívat izolace?

* Mluví se o tom, že můžeme spadnout do jakési zóny mezi Ruskem a Evropskou unií, k Ukrajině.

Nedovedu si to představit, aniž to, samozřejmě, mohu vyloučit. Jestli mám nějaké zásady, kterých se držím, potom nejsem ten, kdo straší a líčí nějaké hrozby, aby získal podporu: „My vás ochráníme!“ Samozřejmě mě napadá energetická bezpečnost. Jestli budeme v tomto smyslu dost suverénní, to by mě zajímalo – tato suverenita, aspoň její díl.

* Proč tedy vy, na rozdíl od ODS, chcete zůstat v hlavním proudu EU?

Protože se chci podílet na hledání Evropanů, jak vybřednout z této krize. Vidím to úplně obráceně. Myslím si, že Angela Merkelová potřebuje naši pomoc, a ne že oni s námi hauzírují jako v době Mnichova. Nemám prostě tu elementární nedůvěru k Francouzům a Němcům. Vím o jejich pochybeních a o jejich zájmech, a přesto dnes vidím, že bych chtěl být jejich úsilí nápomocen. Chci u toho být. Jenže zkušenost ze dvou totalitních režimů – pořád jsme o tom mluvili, Havel o tom mluvil – se neprojevila: nejsme o to moudřejší a zkušenější.

* Sociální demokracie se ocitla ve zvláštní svízelné situaci. Rádi by byli i vzhledem ke svým vazbám na evropské sociální demokracie proevropští, a přitom Evropa směřuje k utužení rozpočtové disciplíny, což je něco, co jde do značné míry opačným směrem, než ČSSD vždy chtěla. Věříte, že v ní převládne proevropský postoj?

Nic jiného jim nezbude. Je to jistě proti jejich přirozeným tendencím, ale myslím, že jsou dnes o něco realističtější a že vědí, že dřívější štědrost prostě možná není. Ale ČSSD má pravdu, když tvrdí, že se šetření dělá u nás špatně. Takže jde o to dobře šetřit, na správných místech, umět to vysvětlit. To je věc, která koalici nejvíc chybí. Sociální demokracie s tím bude mít problémy, ale zvládne to, jsem o tom přesvědčen.

* Je neshoda na rozpočtové smlouvě Evropské unie důvod k rozpadu vlády?

Já si myslím, že ano, otázka vztahů k Evropě je teď úplně nejdůležitější. Proto postoji Karla Schwarzenberga rozumím a dovedu si představit, že on si dokáže představit, že by TOP 09 eventuálně vládu opustila a že by to nejspíše vedlo k novým volbám.

* Kdy by byl k tomu vhodný čas? Je to otázka týdnů, měsíců?

Nepohybuji se ve sférách, kde se o tom asi přemýšlí. Já mám všechno z novin a nechci to komentovat. A nechci říci, že by to tak mělo být, jen říkám, že bych tomu prostě rozuměl.

Nebyl to totalitní režim

* Mnoho lidí včetně vás se o posledních dvaceti letech vyjadřuje kriticky. Kde se podle vás stala hlavní chyba?

Řeknu vám nejdřív motto, které jsem si dal do knihy Devětaosmdesátý. Je to z Tocquevilla, z jeho knihy Starý režim a revoluce. Tocqueville říká: „Francouzská revoluce bude pouze temnotou pro oči těch, kteří se budou dívat jen na ni. V době, která jí předcházela, musíme hledat jediné světlo, jež ji může objasnit. Bez jasného pohledu na starou společnost, její zákony, její neřesti, její předsudky, její bídu i její velikost nepochopíme nikdy, co učinili Francouzi během šedesáti let, jež následovala po jejich pádu.“ My jsme neudělali žádnou inventuru stavu společnosti, když jsme ji, tak říkajíc, přebírali. Prostě jsme se rozhodli, že to byla revoluce a že režim, který padl, byl totalitní neboli „totáč“. A já jsem byl první a dlouho jediný, kdo už v lednu devadesát v televizi divákům řekl, ať se nezlobí, ale že si myslím, že to revoluce nebyla. Neřekl jsem to proto, abych byl originální, ale proto, aby lidé toho příliš nečekali. Od revoluce se vždycky čeká více, než může splnit. Byl to prostě převrat. Bylo to vyjednané předání moci. A ten režim nebyl v tu dobu už totalitní jako v padesátých letech.

* Jaký tedy byl?

S tím si politologové lámou hlavu. Někdo mluví o zamrzlém posttotalitarismu, někdo o nějaké variantě autoritářského režimu. Ale tím, že jsme se dohodli, že to byl „totáč“, jako bychom stvrdili, že se během té doby nedalo nic dělat, že jsme byli bezmocní a tak dále. A že tohle vše jsou důvody nezabývat se těmi přinejmenším posledními dvaceti lety. Tady je nutné hledat marasmus, který plynule přešel i s jeho protagonisty do nové doby, aniž jsme to zaznamenali.

* Co se tedy mělo udělat?

Měla se tenkrát nastavit daleko přísnější pravidla, než se nastavila. To nemyslím, proboha, jenom ekonomickou transformaci. Měly se budovat instituce. Jedním z prvních zákonů měl být zákon o státní službě, abychom měli kvalitní, politiky neovlivnitelné úředníky. Měla tu být kontrola kapitálového trhu. Všechno se mělo nastavit přísněji než na Západě, protože jsme prošli marasmem staré doby. Ale o té jsme nechtěli nic slyšet, to byl přece totalitní režim. Prdlajs. Nikdy bych si netroufl srovnávat ho s opravdovým totalitním režimem, s tím, co museli vytrpět lidé, kteří se ocitli ve spárech takového režimu. Heslem nové doby byla deregulace, co nejméně pravidel, co nejmenší stát. Ale stát, který končil, vůbec nebyl silným státem. Byl to stát roztažený do největší šíře, všechno se snažil ovlivnit, ale byl nevýkonný, rezignoval posléze na spoustu věcí. Byl to slabý stát.

u nás se rádi nechávají strašit. Potvrzuje to jejich představy o tom, že jsme vždy byli obětí. Petr Pithart (71 ) Místopředseda Senátu Parlamentu České republiky, bývalý premiér ČR a poslanec. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (1962), pokračoval na právnické fakultě jako odborný asistent. Na protest proti srpnové okupaci roku 1968 vystoupil z komunistické strany. Sedmdesátá léta strávil jako čerpař Vodních zdrojů a podnikový právník Ředitelství výstavby pracovišť ČSAV v Praze. V roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. V prosinci 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra. V letech 1990 až 1992 zastával funkci předsedy české vlády. V roce 1994 začal znovu přednášet na pražské právnické fakultě. Od roku 1996 je senátorem zvoleným na kandidátce KDU-ČSL. období let 1996 až 1998 a 2000 až 2004 zastával post předsedy Senátu, od roku 2008 je jeho místopředsedou. Vidím to úplně obráceně. Myslím si, že Angela Merkelová potřebuje naši pomoc.

Respekt | 20.2.2012 | Rubrika: Rozhovor | Strana: 46 | autor: MAREK ŠVEHLA

Zdroj: http://www.kdu.cz/Zpravy/Medialni-vystupy/2012/Nechtel-jsem-byt-umanutec.aspx