„Nechci teď mluvit za vás a říci, že každý z vás přesně ví, kolikrát v čem současný prezident porušil slib dodržovat ústavu. Myslím si, že to vím a znám několik kolegyň a kolegů, kteří to také vědí. Určitě neznám ale názory nás všech. Možná, že je nás hodně, možná většina. Nikdy v případech porušení slibu nešlo o nuance, kterou by byla třeba liknavost. Odvolal, ale dal si na čas. V případech, které mám na mysli nešlo o liknavost, byla porušena litera ústavy, nejen duch ústavy,“ uvdl ve svém vystoupení v Senátu Petr Pithart. Videozáznam jeho vystoupení ZDE

Vážená paní předsedající, vážené paní kolegyně, páni kolegové. Jednáme o výzvě, aby prezident udělal něco, co podle převládajícího mínění odborné veřejnosti, také mnohých z nás, a také Ústavního soudu, povinen udělat je. Není to absurdní? Nejde ale o jediný případ, kdy prezident republiky jednal tzv. na hraně, případně za hranou Ústavy. Vzpomeňme případy nezdůvodněného nejmenování justičních čekatelů soudci a navazující nerespektování rozsudku Nejvyššího správního soudu, průtahy při obsazování Ústavního soudu, spory o vedení zahraniční politiky, vynucení si tzv. výjimky k Lisabonské smlouvě, blokování obměny Grossovy vlády, odepření odvolat ministra, ačkoli to premiér navrhl, a v poslední době i krajně sporné milosti.

Proč o tom mluvit nyní? Proto, že byla schválena přímá volba. Je dnes velmi důležité, důležitější než před měsícem, dát kandidátům najevo, že nikoli vše, co prezident udělá, se stává normou, na níž ostatní reagují krčením rameny.

Právě proto, že považuji úřad hlavy státu za mimořádně významný, chtěl bych přispět k tomu, aby byl zachráněn před zavržením. V historii totiž nemožnost vnitrosystémového řešení velkých problémů a velké nespokojenosti vedlo k revoluční změně těchto systémů.

V každodenním životě mohou naštěstí rozhodovat také nuance, odstíny, polotóny, nejen čisté dobro a čisté zlo. Podle nich hodnotíme, jednáme či nejednáme.

I ve světě normálních zákonů je stále ještě jistá neurčitost, rozmazanost možná a nutná, například trestní právo rozeznává polehčující a přitěžující okolnosti. Ústava je poněkud jiný žánr. Ústava, zejména ta, která se rozhodla pro stručnost, a to je naše ústava, se musí obejít bez detailů, například bez lhůt, bez polehčujících či přitěžujících okolností. Proto ústava tohoto typu řekne, že se něco má udělat brzy nebo později a už vůbec nenapovídá, že si tím myslí hned druhý den dopoledne.

Prezident jednoduše jmenuje nebo nejmenuje, odvolá nebo neodvolá, nemůže trochu odvolat, trochu jmenovat, trochu neodvolat, trochu nejmenovat. Ústava také nezná polehčující okolnosti, ani třeba tu, že ministr, kterého premiér navrhl odvolat, má v očích prezidenta některé vynikající vlastnosti, třeba že je nejlepším ministrem za posledních dvacet let. My, senátorky a senátoři se nejednou ptáme Ústavního soudu, zda byla v tomto případě dodržena ústava a soud nám odpoví, že byla nebo nebyla. Když řekne, že v tom a v tom ustanovení byla a v tom a v tom nebyla, nejsou v tom nuance, je to stále jasná řeč ano – ano, ne – ne. Jak je to ale s tou nešťastnou zradou v ústavě? To slovo bloudí zákonodárstvím nad tímto územím od roku 1852, tedy v rakouském, rakousko-uherském, československém a českém – to slovo tam přinejmenším dne být nemělo, ale je tam. Musí prezident zradit rovnou lid, všechen lid, náš lid, národ, rodnou zemi, aby jeho zrada byla shledána velkou? Lze přece také zradit slib, který dal, slib, že bude dodržovat ústavu. Je to zrada malá či velká? Sám tento slib je myslím velký. Kdyby ho zvolený odmítl složit, nestal by se, byť by to bylo v poslední chvíli ve Vladislavském sále, prezidentem, i kdyby byl zvolen v přímé volbě třeba 80 % hlasů. Protokol by ho rozpačitě odvedl z pódia a byl by konec slavnosti, žádný raut by se nekonal. Když je slib velký, doslova konstatující, pak jeho nesplnění nemůže být přehlédnutelnou drobností.

Nechci teď mluvit za vás a říci, že každý z vás přesně ví, kolikrát v čem současný prezident porušil slib dodržovat ústavu. Myslím si, že to vím a znám několik kolegyň a kolegů, kteří to také vědí. Určitě neznám ale názory nás všech. Možná, že je nás hodně, možná většina. Nikdy v případech porušení slibu nešlo o nuance, kterou by byla třeba liknavost. Odvolal, ale dal si na čas. V případech, které mám na mysli nešlo o liknavost, byla porušena litera ústavy, nejen duch ústavy.

Naštěstí není jen na nás, abychom to posoudili, záleží ovšem jen na nás, zda tato otázka bude vůbec relevantně, nikoliv jen konverzačně vznesena. Na nás je podle ústavy obrátit se na Ústavní soud. Museli bychom se ale předtím v našich myslích vyrovnat s nešťastným slovem velezrada, se slovem vzbuzujícím trochu hrůzu, zvláště ona předpona vele. Neodvolat ministra, kterého navrhl premiér k odvolání je velká nebo malá zrada slibu? Velezrada nebo malozrada? Říkáte, že malá. Kdyby neodvolal další tři ministry, byla by to už zrada velká nebo by jich muselo být pět a víc? Chcete to někdo pro jistotu napsat do ústavy, že pět a víc? Myslím, že nechcete.

Když prezident neratifikuje smlouvu, ke které jsme dali souhlas, je to zrada malá nebo velká? Myslíte si, že záleží na tom, jak je smlouva závažná a kdo to posoudí? Nebo to záleží na tom, jak se komu z nás smlouva zamlouvá? Ani toto by si nikdo netroufl napsat do ústavy. Zradit nebo nezradit lze přece už slib, který prezident složil. Může být zrada tohoto slibu malá? Je to vůbec pojmově možné? Nejde to u nějakého ducha ústavy, který bývá sporný, ale o jeho jasnou literu, jednořádkové ustanovení – prezident odvolá když. Ústava je jiný žánr. Postaru ostře rozlišuje dobro a zlo, dobro jsou dodržovaná pravidla legitimně daná, zlo je nedodržování pravidel. Nikdo nám nedal právo definitivně rozhodnout, že toto nedodržení je velké a toto je malé zlo. To děláme v politice dnes a denně, kdybychom to nedělali, byli bychom ideologickými fanatiky. Ve světě ústavy je to jinak. Jestliže uděláme z ústavy postmoderní relativistický guláš, doplatí na to nakonec všichni. Není tu důvod, že nejdříve přijdeme na řadu my.

Senát PČR