Daniel RychnovskýReakce na článek v Brněnském deníku dne 12. 3. 2012. Sleduji některé reformní kroky, či podněty z MPSV a nestačím se divit. Připadá mi, jako by návrhy nevytvářeli lidé, ale jakési stroje, kterým chybí cit i kapka normálního rozumu. Poslední návrh, který přímo rozetíná základní rodinné vazby mi skoro bere dech. Návrhy z ministerské dílny na odebrání příspěvku na pěstounskou péči prarodičům vlastně říkají: „Když nefunguje vlastní rodina tak jak má a musí dojít ke krajnímu řešení, tzn., dítě je z ní odebráno, což je samo o sobě nesmírně zatěžující a stresující situace, tak se postaráme o to, aby tím, ke komu půjde, nebyli jeho blízcí – tedy babička a dědeček, ale cizí lidé – profesionální pěstouni, kterým za to zaplatíme. Tento scénář je v mnoha případech skutečně možný. Proč? Důvod je jednoduchý – protože babičkám a dědečkům by měl být dle návrhu Ministerstva práce a sociálních věcí odebrán příspěvek na pěstounskou péči. To by v praxi znamenalo, že když v krizové situaci přijmou vnouče, či vnoučata do své péče, budou za to vlastně potrestáni. Přitom právě pěstounů z řad babiček a dědečků je v řadách stávajících pěstounů nadpoloviční většina! Nepřipadá Vám to podivné? Vždyť, už samotný fakt, že z rodin jejich dětí musí být z nějakého důvodu odebrány jejich vnoučata, je pro prarodiče zpravidla nesmírně bolestný, teď by měli navíc zažívat i to, že je stát za to, že přijmou děti svých dětí „odmění“ odebráním příspěvku? Co tedy stát vlastně chce? Opravdu chce navrhovanými opatřeními pomoci ohroženým dětem? Jak a čím? Tím, že zavře ústavy, ustanoví profesionální pěstouny, kterým bude za jejich péči o přijaté děti vyplácet měsíčně mzdu a vlastní prarodiče dětí, kteří často nebudou moci ani pomýšlet na to, že by se svým důchodem zvládli uživit „další krky“, připraví o možnost vytvořit zázemí svým, už tak složitou situací v rodině, dost traumatizovaným vnoučatům.
Při vší úctě k pěstounům si kladu otázku, jak zajistí stát např. to, aby pěstouni, ke kterým takto traumatizované dítě přijde, ho měli opravdu rádi a dali mu skutečně zažít pocit domova a bezpečí? A jak stát zařídí, aby práci pěstounů vykonávali lidé, kteří mají děti skutečně rádi a neřeší si jen svou špatnou finanční situaci nebo aktuální nezaměstnanost? Aby nedošlo k mýlce – velice si vážím práce stávajících pěstounů, s mnohými z nich jsem měl v minulosti možnost se setkat a vím, jak náročný úkol na sebe často vzali. Vím také, že pěstouni dosud neměli nikdy „na růžích ustláno“ a že sami spíše než jako práci svůj úkol vždy brali jako poslání. Jen bych si moc přál, aby se právě tento aspekt jejich činnosti nevytratil a také, aby díky novým, často nesmyslným návrhům, nepřišly děti nejen o rodiče, ale také o své babičky a dědečky. Samozřejmě teď nemyslím na prarodiče, kteří se nacházejí v podobné osobní situaci jako jejich potomci, kterým bylo děti nutné odebrat. Mluvím o prarodičích – obyčejných, slušných lidech, většinou zarmoucených, bezmocných a zoufalých z toho, co prožívají jejich vnoučata. Apeluji na zdravý rozum těch, kteří rozhodují o takto citlivých věcech!

MUDr. Daniel Rychnovský