Komentáře, Seriál Jaká bude Evropa za 5 let

Na žádné mapě nenajdeme přístav, do kterého loď unie evropských států směřuje. Nejistota o cíli ve smyslu definitivního ideálu není však jejím mankem, ale její předností: propojování evropských států a prohlubování jejich součinnosti je a bude procesem s otevřeným koncem. Tento proces má jediný smysl, kterému se podřizuje vše: na kontinentě se už nesmí vést války.

To ale také znamená, že EU bude za pět let docela určitě zase uprostřed nějaké krize. Krize je totiž způsob její dnešní existence: když Evropané vědomě, moudře rezignují na „evropskou finalitu“, musí být možné každý nabraný směr učinit sporným. Budou ústupy, návraty, bude třeba opravovat chybná rozhodnutí.

A členských států nemusí jen přibývat: kupříkladu na Řecko bych si dnes nevsadil.

Přesné hranice pro pravidla
Unie ovšem docela určitě nebude všemocným superstátem.
Ani za pět let nebudou existovat celoevropské politické strany, v evropském parlamentu tedy nebudou vládní a opoziční poslanci, a tento parlament tak nebude skutečným parlamentem.

Rozhodující možnosti v odstraňování onoho manka máme my občané, ve zkvalitňování demokracie v členských státech. Aby postupování (anebo i odebírání) pravomocí orgánům unie bylo co nejlegitimnější. Ústavní liberální demokracie s dělbou moci zůstane zatím vyhrazena pro jednotlivé státy. (Kterým se z nejasných důvodů říká „národní“. Dal bych přednost adjektivu „teritoriální“. Demokracie, jak ji známe, vyžaduje přesné hranice, jakkoli prostupné, protože účinně donucovat k dodržování demokratických pravidel lze jen „odsud až potud“. V tom má Václav Klaus pravdu). Evropská „státnost“ tedy sílit nebude, zato bude – doufejme – sílit globální, nadnárodní občanská společnost.
Hospodářská krize v jejích vleklých budoucích proměnách vyžaduje už teď zesílenou kontrolu nad odpovědným rozpočtovým hospodařením ve všech členských státech. Musí ovšem existovat předem dohodnuté a důsledně uplatňované sankce.

„Finanční trhy“ (dobový eufemismus pro legalizovanou privatizaci bankovních zisků a zespolečenšťování ztrát) bude třeba mnohem více kontrolovat: ani unie, ani členské státy tu nejsou od toho, aby zachraňovaly ty, kteří stále více bohatnou jen proto, že riskují na cizí účet.

Doufám, že se unie už brzy začne opatrně bránit některým negativním důsledkům globalizace. Nebude chtít ani moci konkurovat nedemokratickým a asociálním režimům, které prudce rostou také právě proto, že jsou nedemokratické a asociální. Že nemají skrupule, které my naštěstí máme. Smířit se s postupující deregulací v globálním světě by bylo sebevraždou evropské civilizace a kultury. Patří k ní schopnost a vůle o sobě po evropském způsobu pochybovat, cenit si rozmanitosti a vážit si evropské kritické sebereflexe. Cítit soucit se slabými. Volný trh v unii musí ovšem zůstat zachován, ba ještě více „uvolněn“.

Čeští siláci
Největší rizika spojuji s námi – s Čechy, Moravany a Slezany. Proleženiny našeho manka sebevědomí, živené mobilizujícími politiky a la náš prezident, neschopnost nacházet si spojence. Pocity ublíženosti přehlušujeme dnes nejen našimi siláckými řečmi a gesty, ale už i odmítáním součinnosti s unií. Pro ni je to menší nepříjemnost, pro nás však riziko zůstat stranou a stát se paranoidními, ubrečenými kazisvěty. Nesrozumitelnými chaoty. Vždyť to také kvůli nám se bruselská byrokracie nebude moci ztenčovat, i kdyby chtěla: české metody rozchvacování evropských peněz jsou obzvláště rafinované.
My pak ovšem budeme notoricky nadávat, že už je to zase jako za časů RVHP… My chudáci! Pořád nám někdo ubližuje. Přitom my nic, my muzikanti.

25.5.2012 Hospodářské noviny Strana 12 Názory Petr Pithart