Místopředseda Senátu PČR Petr Pithart je jedním z předkladatelů novely ústavního zákona č.1/1993 Sb., který upravuje imunitu zákonodárců. Svůj krok odůvodnil v projevu, jehož přepis přinášíme:

Pane předsedající, dámy a pánové,

podávám v souladu s §127 odst. 1 jednacího řádu Senátu návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů. Tento návrh předkládá skupina senátorek a senátorů ve složení – podle pořadí na podpisovém archu – Miroslav Antl, Jiří Dienstbier, Alena Gajdůšková, Soňa Paukrtová, Petr Pithart a Jiřína Rippelová.
Nehodlám plýtvat vaším časem rozsáhlým vysvětlováním toho, proč skupina senátorů návrh zákonů podává. Debata na téma imunity poslanců a senátorů tu proběhla už vícekrát, mnozí z nás se jí ostatně sami vícekrát zúčastnili.
Ale už jen sedm z nás by si mohlo pamatovat, že již v první den právě ustaveného senátu, tj. 18. prosince 1996 vůbec v prvním vystoupení právě zvoleného předsedy bylo řečeno, že Senát by měl začít svoji práci revizí nesmyslně rozsáhlé imunity. Já si to pamatuji velmi dobře, protože to byla, s prominutím za to, že cituji sám sebe, moje slova. Po téměř šestnácti letech je reálná naděje, že tentokráte svoji práci – ve srozumění s Poslaneckou sněmovnou – dokončíme. Jednu výhodu to má: stěží může někdo říci, že jsme v této věci postupovali příliš zbrkle. Ačkoli jindy se nám to stává a pak se musíme záhy opravovat.
Začínám a končím tak svoje působení v tomto váženém sboru řešením otázky, o kolik máme či nemáme sami sebe chránit víc než občany České republiky. Odpověď na tuto otázku všech otázek totiž vypovídá o tom, jak my sami věříme svému dílu, tj. jistotám, garantovaným právním řádem, který my tvoříme.
Argumenty pro i proti návrhu padaly naposledy jen před pár týdny, kdy jsme tu nezískali dostatečný počet hlasů pro návrh ústavního zákona omezujícího naši téměř v čase bezbřehou imunitu postoupený nám Poslaneckou sněmovnou. Ten návrh neprošel nikoli proto, že by jej v Senátu nepodporovala dostatečná, tedy ústavní většina senátorek a senátorů, nýbrž proto, že mnozí z nás – a musím říci, že lehkomyslně – přepokládali, že návrh má tak výraznou podporu, že nevyžaduje jejich přítomnost. Sypali si potom popel na hlavu a vysvětlovali, jaké všechny důležité a prospěšné záležitosti si vyžadovaly jejich přítomnost jinde. Jen proto a ze žádného jiného důvodu vznikl tento návrh ústavního zákona – abychom tuto lehkomyslnost napravili.
Veškeré důvody pro přijetí tohoto návrhu shrnuje důvodová zpráva, kterou máte k dispozici. Ale vy je všechny stejně už znáte. Snad už jediné, čeho se musíme vyvarovat, je zopakování oné lehkomyslnosti. Podáváme návrh, o kterém jsme přesvědčeni. že je ze všech nejlepší. Nejlepší v tom praktickém smyslu, že má největší naději být se Sněmovně schválen. Ty návrhy, které jsou ještě lepší než nejlepší, mají tu drobnou nevýhodu, že zpravidla neprojdou a pak mají jejich stoupenci sice čisté svědomí, ale nelegitimní imunita špiní právní řád dál.

Martin Horálek