KONEC ČESKÉHO LÁZEŇSTVÍ…? Konferenci s tímto názvem pořádal v pondělí 4. června 2012 Senátorský klub KDU-ČSL. Místopředseda Senátu PČR Petr Pithart ji zahájil projevem, ve kterém se zamýšlí nad důvody, proč si ničíme další oblast, ve které jsme kdysi patřili ke světové špičce.
Konec českého lázeňství…? Konec zatím s třemi tečkami a s otazníkem. Tedy s nadějí. Mluvíme samozřejmě o konci lázeňství nejen českého, ale také moravského a slezského.
Jak by také mohl vypadat „konec“ ? Na první pohled kupodivu velmi přijatelně: jako ekonomický rozvoj, dokonce jako příliv investic. To by se projevilo modernizováním ubytovacích zařízení, vybavováním lázní špičkovou vodoléčebnou technikou, moderními vymoženostmi v posilovnách, zavedením všech možných masáží podle posledních mód. Mohlo by se to projevovat budováním dalších bazénů se všemi rafinovanými zařízeními, zřizováním golfových hřišť. V lepším případě i kasin. Viděl jsem je v našich lázních. Špičková kuchyně by byla samozřejmostí. Klienti takových lázní, profesionálně poopraveni a na nějakou dobu zase nabuzeni, by se tu po pár dnech rychle střídali, nemají totiž čas na nějaké tradiční lázeňské pošetilosti jako koncerty, dlouhé procházky, společenský život. Stejně by tu protelefonovali půl každého dne.
K takovémuto pochybnému pokroku by ovšem patřilo i to, že pacienti, lidé nemocní nebo ti po nemoci, po operaci, by se zdrželi jen dva, možná tři týdny, na víc by neměli právo. Řada indikací by vypadla docela. Kdo by se ovšem mohl zdržet, to by byli pacienti cizinci, kteří na to mají. Nic proti nim, také mají právo na zdraví. Komplexní, plně hrazená péče našich lidí by byla limitována nejvíc.
Délka pobytu je ale odedávna definičním znakem lázeňské péče. Vždyť nám klientům přece lázeňští lékaři znovu a znovu vysvětlovali, abychom nespěchali do práce, že v lázních má smysl až pobyt minimálně třítýdenní, že jde o to, dostat se postupně do docela jiného, nespěchavého rytmu života, do jiného rozpoložení, které je úzdravě příznivé. Není to snad pravda?
Pojišťovny hodlají prý napříště utratit za pacienty v lázních téměř o dvacet procent méně. Aby se lázně udržely nad vodou, dá se to nahradit péčí nikoli o nemocné, ale dejme tomu unavené. Zařízení typu wellness na rozdíl od lázní mohou však být téměř kdekoli, dají se postavit na zeleném drnu třeba hned za velkosklady kolem velkoměst. Přírodní léčebné lázně, na které je naše země bohatší než jiné země, jsou jen tam, kde je poblíž k dispozici léčící příroda: léčebné prameny, bahno, plyny, klima. Skoro bych řekl, že wellnessu takové zázračné zdroje mohou i překážet: kdo by pil ty protivně hořké vody! Procházel se pomalým krokem v kolonádě…
Lázně jsou podle mého jen tam, kde se u zdrojů léčící přírody střídají celé generace specializovaných lékařů, fyzioterapeutů, kvalifikovaných ošetřovatelů, sester. Kde na druhé straně vznikla věrná klientela, naplněná důvěrou ke „svým“ lázním. Obětující jim kde co, co by jiní oželet odmítli.
Já i ze své osobní zkušenosti vím o lázních pro lidi velmi zbědované a podle toho i sociálně vesměs slabé. Jsou to třeba Jánské Lázně. Plné kulhajících lidí, posunujících se od procedury k proceduře s francouzskými holemi, co chvíli odpočívajících, lidí vožených ošetřovateli na vozíčcích. Ti všichni ale na své Jánské Lázně nedají dopustit, jsou v nich už popáté, ano, i podesáté, ale drží je doslova nad vodou. A co s nimi, když si to napříště nebudou moci dovolit – pokud by platila omezení, o kterých se v rezortu uvažuje? Vyprávějí, že když loni jednou museli vynechat, jejich stav se prudce zhoršil… Jsou jistě i další podobné lázně. Těžká, vleklá nemoc či poškození a nízký sociální status spolu bohužel souvisejí. Nespravedlnosti mají notorickou, neblahou tendenci posilovat se navzájem, jedna druhou. Totéž platí o rodinách s nemocnými dětmi, které v lázních opatruje matka nebo otec; ti ovšem musejí rezignovat na plné zaměstnání.
Klademe nad budoucností lázní touto konferencí varovný otazník. Nemusí to dopadnout ve prospěch ekonomicky atraktivního wellnesu na úkor tradiční lázeňské péče. Na úkor léčení a uzdravování. Nemusíme o léčebné lázně postupně přicházet. Ale můžeme. V sousedních zemích jako je Německo a Rakousko, kde bývalo srovnatelné množství lázní, už o ně přicházejí. Daly se právě cestou rozvoje wellnesu. O peníze jde přece i tam až na prvním místě. Zdraví, které je nám prý nade vše, se pak ovšem posouvá v žebříčku hodnot někam povážlivě dolů. Lidé si sice už celé věky přejí především zdraví, ale když se začne počítat, najednou je přednější něco docela jiného. My, svolavatelé této konference si přejeme, aby naše společenské uspořádání přálo našim lidem především to, co oni sami sobě hlavně přejí. Hlavně to zdraví! Nebo aspoň „zdravíčko“…
Pořádáme tu v Senátu konference a slyšení různého druhu: toto je z kategorie varovných. Za poslední léta jsme zaznamenali příliš mnoho nenahraditelných ztrát. Je vysoce pravděpodobné, že jsme nemohli zachránit naše textilky v pohraničí. Ale zcela určitě jsme nemuseli přijít o naše cukrovarnictví. A přijdeme-li o naše lázně tím, že z nich uděláme něco ekonomicky „konkurenceschopnějšího“, ale až na druhém místě něco léčícího a uzdravujícího, bude to škoda nenapravitelná. Cukrovar můžete konec konců postavit znovu. Ale lázně jako doslova zázračné spojení toho, co je pod zemí – prameny, bahno, plyny…- , s tím, co je na zemi – dlouhá tradice, dobrá pověst, lidé a jejich dovednosti, nezaměnitelný rytmus lázeňského života, genius loci – to se postavit znovu nedá. S úbytěmi či s koncem lázní by z kraje odešla navíc osobitá komunita všech těch, kteří ho povznášejí jinak, víc než osazenstvo zavřené fabriky.
Všechno, co dělá lázně lázněmi, nelze omezit, přerušit, přestěhovat: lze to jen vytrhnout, doslova vyrvat země, nenávratně. Lázně vyrůstaly na těle naší země staletým srozumíváním přírody a vnímavých lidí. Kteří dlouhým pozorováním a experimentováním s procedurami vlastně lázně jako fenomén postupně objevovali. Trvalo to leckdy celá staletí. Za pár let se to dá zlikvidovat a přitom to může vypadat jako rozkvět. A jako ekonomický úspěch.
Naše české, moravské a slezské lázně jsou jedny z posledních míst v zemi, kde se snaží léčit celého člověka, nejen jeho opotřebované, pochroumané součástky. Řeknete, že je to naše rodinné stříbro. Já bych řekl, že je to zlato, zlato naší vlasti. Vždyť právě my v Čechách, na Moravě a na Slovensku máme vůbec nejvyšší počet úspěšně absolvovaných certifikací medicínské kvality Evropského svazu lázní ze všech členských zemí EU.
Zatím jej máme. Zatím se pořád ještě blýskáme zlatem.

Martin Horálek